Pohlednu za oponu času.

William Branham.

Přečtěte si celý účet v...   Zavržený Král.

Jednoho rána jsem ležel ve své posteli. Znovu jsem usnul a ve snu se mi zdálo, jakoby byl Josef nemocen a já ho pozvednul, abych se za něj pomodlil. A když jsem se probudil, cítil jsem se velice rozrušen. Řekl jsem si: "Inu, snad Josef neonemocní." A pohleděl jsem, a hle, přede mnou přelétl malý, temný stín, spíše hnědé barvy a měl jsem dojem, že to jsem já. A pozoroval jsem to a zezadu přicházel Někdo v bílém a to byl On. Ohlédl jsem se na svou manželku, abych se přesvědčil, jestli už nespí a mohl jí ukázat to vidění, jestli by to vidění mohla spatřit, ale ona spala. Řekl jsem: "Ó, je mi to tak líto, Pane, ale to byl můj život. Ke všemu, co jsem kdy udělal, jsi mne musel dotlačit. Pokaždé, když se něco děje, myslím si, že to děláš Ty a uvědomuji si, že to byl právě satan, který se pokoušel mě od toho držet dále." Řekl jsem: "Kdybys mne jen mohl vést." A když jsem pohlédl, spatřil jsem Muže s nejsličnější tváří, jakou jsem kdy viděl. Byl přede mnou a díval se dozadu. Pozvedl svoji ruku a uchopil mne za mou a začal se pohybovat tímto směrem. Pak to pominulo.

Minulou neděli ráno jsem se probudil velice brzy. To vidění jsem měl v sobotu. Vždycky jsem byl sklíčený při pomyšlení na smrt, protože mi je padesát a mého času mi už moc nezbývá. A byl jsem zvědav, čím budu v té teofanii, v tom nebeském těle. Bude to možná tak, že se setkám se svým drahým přítelem a řekněme, že nějaký bílý obláček popluje kolem a řeknu: "To je bratr Neville," on mi řekne: "Vítej, bratře Branhame." A až přijde Ježíš, tak budu znovu mužem. Často jsem o tom uvažoval.

Zdálo se mi, že jsem na západě a procházím šalvějovým porostem a moje manželka je se mnou, že jsme byli lovit pstruhy a já se zastavil a otevřel jsem bránu a obloha byla tak nádherná. Ona tam nevypadá tak, jako zde v údolí. Tam je modrá obloha a vznášejí se tam krásné, bílé obláčky. Řekl jsem své manželce: "Sem jsme měli jít miláčku již dávno." Ona řekla: "Už pro blaho těch našich dětí jsme to měli udělat, Billy." Řekl jsem: "Ano."

A probudil jsem se; pomyslel jsem si: "Mám tolik snů, jsem zvědav proč." A pohleděl jsem dolů a ona ležela vedle mne. A já jsem se posadil na svém polštáři výš, že jsem si opřel hlavu o záhlaví lůžka, jak to jistě mnozí z vás dělají a dal jsem si ruce za hlavu. Ležel jsem tam takto a říkal jsem si: "Inu, jsem tuze zvědav, jak to bude vypadat na druhé straně. Je mi už padesát a ještě jsem nic neudělal. Kdybych jen mohl něco užitečného vykonat pro Pána. Neboť jsem si vědom toho, že nejsem nesmrtelný. Nejméně polovina mého času už pominula, možná více. Kdybych se měl dožít věku mých předků, tak můj čas už vyprchal více než z poloviny. A ohlédl jsem se dozadu a ležel jsem tam, jako bych chtěl vstávat. Bylo kolem sedmé hodiny. Řekl jsem: "Možná bych měl jít do sboru, i když chraptím. Rád bych slyšel kázat bratra Nevilla."

A tak jsem řekl: "Jsi již už vzhůru, miláčku?" Ale ona chrapala. A nerad bych, abyste to propásli. To mě změnilo. Nemohu zůstat tím stejným bratrem Branhamem, jakým jsem byl. Rozhlédl jsem se a uslyšel hlas, jenž mi říkal: "Jsi právě na začátku. Přitvrď bitvu. Vytrvej v úsilí."

Chvíli jsem kroutil svoji hlavou a pomyslel jsem si: "To jsou asi moje myšlenky, nu co, člověk má různé představy." A řekl jsem si: "Asi to byla moje představa." Ono to však řeklo. "Setrvej v boji. Jen dál. Jen dál."

A řekl jsem si: "Asi to byla moje slova." Zatnul jsem tedy zuby rty a ruku položil na ústa a to přišlo znovu; znělo to: "Jen se podívej dál. Kdybys jen věděl, co je na konci té cesty." A měl jsem dojem, jako bych slyšel Grahama Snellinga nebo někoho, jak zpívá tuto písničku; oni ji zde zpívali, Anna Mae a ti ostatní:
Stýská se mi po domově, jsem celý sklíčený
a chci vidět Ježíše.
Sladké ty zvuky přístavních zvonců
rád bych již brzičko slyšel.
To rozjasní moji stezku
a zažene všechen můj strach.
Pane dovol mi, ať pohlednu za oponu času.
Zajisté jste ji slyšeli zde ve sboru zpívat.

A uslyšel jsem, jak něco řeklo: "Chtěl by ses podívat za tu oponu?"
Řekl jsem: "To by mi velice pomohlo." Podíval jsem se a v okamžiku, během jednoho dechu, jsem se ocitnul na takovém malém, svažitém místě. Pohlédl jsem zpět a tam jsem ležel na posteli. A řekl jsem si: "To je zvláštní věc."

Nechtěl bych, abyste to opakovali. Toto je před mým sborem nebo mými ovcemi, jejichž jsem pastýřem. Zda to bylo v tomto těle nebo nikoliv, zda to bylo přenesení... To se nepodobalo žádnému vidění, jaké jsem předtím měl. Mohl jsem se dívat tam a mohl jsem hledět i sem. A když jsem se na tom místě ocitnul, nikdy jsem neviděl tolik lidí, kteří přiběhli a volali: "Ó, náš vzácný bratře." A díval jsem se, a hle, mladé ženy po dvacítce (tak od osmnácti, do dvaceti) mne objímaly kolem krku a volaly: "Ó, náš vzácný bratře."

Zde přichází mladí muži v zářivém mužném věku se zářivýma očima jako hvězdy na noční obloze a jejich zuby svítící jako bílé perly, a všichni mne objímali s radostným plesáním: "Ó, náš vzácný bratr." Zastavil jsem se a pohlédl na sebe, byl jsem mladý. Pohleděl jsem zpět na své staré tělo ležící se založenýma rukama pod hlavou. A řekl jsem si: "Tohle nechápu."

A ty mladé ženy mne objímaly... Uvědomuji si, že se nacházím ve smíšeném obecenstvu, a přesto to mohu říci s líbezností a něžností Ducha. Muži nemohou obejmout ženu bez určitého lidského vzrušení. Ale tam to nebylo. Tam nebyl ani včerejšek ani zítřek. Tam nebyla únava. Ony byly... nikdy ve svém životě jsem neviděl tak krásné ženy. Vlasy měly po pás, sukně dlouhé až ke svým kotníkům. A jednoduše se ke mně tiskly. To nebylo takové objetí dokonce ani jako mé vlastní sestry, která tam sedí, když by mne objala. Ony mne nelíbaly, já jsem nelíbal je. To bylo něco, nemám vhodný slovník; nenacházím slov, jak to vyjádřit.
Dokonalost se toho ani nedotkne. Nádherné není dostatečné. To bylo něco, co jsem nikdy... prostě, museli byste tam být.

A rozhlédl jsem se sem a tam, a oni přicházeli po tisících. Řekl jsem: "Inu, tomu nerozumím." Řekl jsem: "Jakže, oni..."
A tu přicházela Hope; to byla moje první manželka. Ona přiběhla, a neřekla: "Můj manželi." Ona řekla: "Můj bratře." A když mne objala, byla tam rovněž jiná žena, která mne objala, a Hope objala rovněž tuto ženu a každý...
Pomyslel jsem si: "Ó, to je něco jiného; to není možné. To je něco..." Pomyslel jsem si: "Ó, zdali se ještě budu chtít vrátit do té své staré skořápky?" Rozhlédl jsem se dokola a pomyslel jsem si: "Co to má znamenat?" Sledoval jsem to pozorně a řekl jsem si: "Tohle nechápu." Ale Hope mi tam připadala jako čestný host. Nelišila se od nich, ale byla jako nějaký čestný host.
A uslyšel jsem potom hlas, který ke mně promluvil v tom pokoji, kde jsem byl; řekl: "To, co jsi kázal, byl Duch Svatý. To je dokonalá láska. A nic sem bez ní nemůže vejít."

A jsem přesvědčen více než kdykoliv předtím ve svém životě, že k vejití tam je zapotřebí mít dokonalou lásku. Tam nebyla žárlivost. Tam nebyla únava. Tam nebyla smrt. Tam nevejde nemoc. Smrtelnost nezpůsobí stáří, oni tam dokonce nemohou plakat. Vládne tam pouze radost--"Ó, můj vzácný bratře."
A oni mne tam vzali a postavili na velké vyvýšené místo. A pomyslel jsem si: "Snad to není sen; dívám se zpět na své tělo ležící tam na posteli." A oni mne tam pozdvihli a já jsem řekl: "Neměl bych sedět tady nahoře."
A přicházeli tam muži a ženy ze všech stran v plném rozkvětu mládí a jásali. A jedna žena tam stála a volala: "Ó, můj drahý bratře. Ó, jak jsme rádi, že tě zde vidíme." Řekl jsem: "Nerozumím tomu."

A pak tento hlas promlouvající shůry řekl: "Víš, že v Bibli je psáno, že proroci byli připojeni ke svému lidu." Řekl jsem: "Ano, vzpomínám si na to místo Písma."
On řekl: "Ale to bude, když budeš shromážděn se svým lidem." Řekl jsem: "Pak by oni museli být opravdoví a musel bych se jich dotýkat." "Ó, ano."
Řekl jsem: "Ale... jsou jich milióny. Tolik Branhamových přece nebylo." [I. Mojž. 25:8]
A ten hlas řekl: "To nejsou Branhamovi. To jsou tebou obrácení. To jsou ti, které jsi přivedl ke Kristu." A pokračoval dál... "některé z těch žen, o kterých myslíš, že jsou tak krásné, měly víc než devadesát let, když jsi je vedl k Pánu. Není divu, že volají: "Náš vzácný bratře."

A najednou společně zvolali: "Kdybys byl nešel, pak bychom my tu nebyli." Rozhlédl jsem se kolem a pomyslel jsem si: "Dobrá, ale já to nechápu." Řekl jsem: "Ó, ale kde je Ježíš? Jeho bych chtěl tak rád vidět."
Oni řekli: "On je trochu výš, tímto směrem." Řekli: "Jednou k tobě přijde." Rozumíte? Řekli: "Byl jsi poslán jako vůdce. A Bůh přijde, a když přijde, bude tě předně soudit podle toho, co jsi je vyučoval; podle toho tam vejdou nebo ne. My tam vejdeme podle tvého učení."

Řekl jsem: "Ó, jsem tak rád. A co Pavel, on bude rovněž takto postaven? A Petr?"
"Ano."

Řekl jsem: "Tak tedy, já jsem kázal každé slovo, které kázali oni." Tam kde oni křtili ve jménu Ježíše Krista, já jsem křtil taky. Kde vyučovali křest Duchem Svatým, já taky. Cokoliv vyučovali oni, já taky."

A tito lidé volali a říkali: "My to víme a víme, že jednou půjdeme s tebou zpět na zem." Řekli: "Přijde Ježíš a budeš souzen podle toho slova, které jsi nám kázal. A budeš-li v tom čase přijat, a jistě budeš,... pak nás předvedeš Jemu jako trofeje své služby." Řekli: "Přivedeš nás k Němu a všichni se spolu vrátíme na zem, kde budeme žít navěky."
Řekl jsem: "Mám se teď vrátit zpět?" "Ano, ale jen vytrvej v úsilí."

Díval jsem se a mohl jsem vidět ty lidi, kam jsem jen mohl dohlédnout a stále přicházeli další a chtěli mne objímat a jásali: "Náš drahý bratře." Pak ten hlas promluvil: "Všechno, co jsi kdy miloval a všechno, co milovalo tebe, Bůh ti to zde dává." A podíval jsem se a hle, přiběhl můj starý pes. Přišel sem můj starý kůň a položil svou hlavu na mé rameno a zařehtal.
Řekl: "Všechno, co jsi kdy miloval a všechno, co milovalo tebe, ti Bůh vložil do tvých rukou skrze tvou službu."

A pocítil jsem, jak se z toho krásného místa pohybuji pryč. Rozhlédl jsem se a řekl: "Spíš, miláčku?" Ona ještě spala a já jsem uvažoval: "Ó, Bože, ó, pomoz mi, ó, Bože. Nedovol mi dělat ústupky v jediném Slově. Dovol mi stát na tom Slově a kázat ho. Nezáleží na tom, co se bude dít, cokoliv bude kdo dělat, kolik povstane Saulů a synů Cis, kolik toho a jiného, dovol mi, Pane, usilovně chvátat v tato místa.

Veškerý strach smrti... Říkám to s mojí Biblí na srdci přede mnou dnes ráno. Mám zde před sebou svého čtyřletého synka, kterého musím vychovat. Mám jednu devítiletou a jednu dorůstající dceru, za kterou jsem vděčný, která se obrátila na cestu Páně; chtěl bych žít a vychovat je v kázni Boží. Nadto, měl jsem pocit, že celý svět na mne volal. Devadesátileté ženy a muži všech ras: "Kdybys ty nešel, my bychom tu nebyli." A tak, Bože, dovol mi v boji chvátat. Ale co se týče smrti, už nejsem nadále... To bude prostě radost, to bude rozkoš vyjít z této porušitelnosti a hanby. [Efez. 6:4]

Kdybych mohl tam nahoře udělat čtvercový pilíř do výše sto miliard mil, a to by byla dokonalá láska. Každým krokem na této cestě se to zužuje, až nakonec se ocitneme tam, kde jsme teď. Byl by to jednoduše jen stín porušitelnosti. To malé něco, co tušíme a pociťujeme, že někde něco je, a nevíme, co to je.
Ó, můj milý příteli, moji milovaní, moje milé děti Evangelia, děti, které jsem zplodil pro Boha, poslouchejte mne, svého pastora. Vy... přál bych si, abych mohl najít nějaký způsob, jak vám to objasnit. Ale není na to žádné vhodné slovo. Nenalezl jsem ho. Není nikde k nalezení. Ale hned za tím posledním dechem je nádherné místo, jaké... není možné to vystihnout. Není to možné; nejsem schopen. Ale cokoliv činíš, příteli, odlož stranou vše ostatní, dokud nedostaneš tuto dokonalou lásku. Dokud se nedostaneš na takové místo, kde budeš moci milovat všechny, každého nepřítele, všechny. Tato jediná návštěva tam udělala ze mne jiného člověka. Už nikdy, nikdy, nikdy nezůstanu tímtéž bratrem Branhamem, jakým jsem byl.

I kdyby se tedy roviny otřásaly a blesky lítaly, i kdyby špióni na mne mířili puškami, na tom přece nezáleží. Budu milostí Boží chvátat v boji dál, protože jsem kázal Evangelium každému stvoření a každé možné osobě, kterou potkám, budu je přesvědčovat o této překrásné krajině tam nahoře. Může to připadat obtížné; může to stát velikou námahu. Nevím jak dlouho ještě. Nevíme to. Mluvíc z tělesné stránky na základě vyšetření, kterému jsem se nedávno podrobil, mi bylo řečeno: "Máš za sebou pětadvacet let usilovného, ale hodnotného života. Jsi na tom dobře." To mi pomohlo. Ale, ó, to není ono. To není ono. Něco je tam uvnitř. Tato porušitelnost musí obléci neporušitelnost; ta smrtelnost musí obléci nesmrtelnost. [I. Kor. 15:54]

Přečtěte si celý účet v...   Zavržený Král.

Beyond the Curtain of Time.
(PDF Angličtina)

A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom [bude] soud,

Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých [lidi] hříchů; podruhé [pak] bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení.

Židům 9:27,28