Duše, které jsou teď ve vězení.

William Branham.

Přečtěte si celý účet v...
Duše, které jsou teď ve vězení.

A jednou jsem byl na lovu; a lov je má druhá povaha, láska k lovu. A byl jsem v terénu a lovil jsem s jedním chlapcem, s Jimmy Poolem. Byl to milý chlapec. (Myslím, že jeho syn chodí sem do shromáždění, malý Jim. Je to milá rodina. Poolovy jsem dobře znal. Jimmy a já jsme spolu spávali a bývali pospolu už jako malí chlapci za školních let... Věkově je mezi námi rozdíl asi šest měsíců.) A Jimmovi vystřelila puška a prostřelila mi obě nohy — on se nacházel poblíž s brokovnicí. Vzali mě do nemocnice; ležel jsem tam a umíral. (V té době neměli penicilin nebo něco takového.) A podložili pode mě gumovou podložku a ten večer jsem věděl, že příští den mě budou operovat. A tak mě vzali, vyčistili rány; měl jsem vytržené velké kusy masa a oni vzali nůžky a odstřihovali je a musel jsem se držet za ruku nějakého muže. A oni potom, když byli se mnou hotoví, museli vypáčit moje ruce z jeho sevření. Křičel jsem a řval, a takhle jsem se držel, když mi odstříhávali kus nohy. Bylo mi čtrnáct let, byl jsem ještě chlapec.

A té noci jsem se pokoušel usnout a oni... Najednou jsem se probudil a něco šplouchalo. Byla to krev, asi tak dva litry, která mi vytekla z žil. A udělali mi rentgen a řekli, že střela prošla tak blízko tepny z jedné i druhé strany, že stačí malinké škrábnutí, aby jí to přeřízlo napůl a začnu krvácet. „No teda,” pomyslel jsem si, „to je můj konec.” Spustil jsem takhle ruce a když jsem je zvedl, krev mi stékala po rukách dolů. Ležel jsem v louži své vlastní krve. Zatáhl jsem za zvonek— přišla ošetřovatelka. Vytřela krev ručníkem, protože nic jiného udělat nemohla.

Druhý den ráno, když jsem se nacházel v takovémto oslabeném stavu, mě operovali. Tenkrát se ještě, jak víte, neprováděla transfúze krve. Dali mi narkózu. A když jsem... Ten starý druh éteru, který používali— myslím, že si na to vzpomínáte, byl to starý způsob znecitlivění. A pod působením tohoto éteru, když jsem ztrácel vědomí... Po osmi hodinách jsem se z toho začal probouzet. Dali mi příliš velkou dávku, mysleli si, že bych nemohl... nebo, abych se během operace neprobral. A teď mě z toho nemohli dostat.

-----
Když jsem se probral z té narkózy, něco se mi přihodilo. Vždycky jsem věřil, že to bylo vidění. Ale protože jsem byl velice slabý, mysleli si, že jsem umíral. Ona plakala. Když jsem otevřel oči a podíval se, slyšel jsem ji mluvit a pak jsem znovu usnul. Probouzel jsem se dvakrát nebo třikrát. A pak jsem měl vidění... Asi po sedmi měsících jsem tam musel jít znovu, aby mi z nohou odstranili chuchvalce a mastné kusy mysliveckého oděvu, které lékař předtím neodstranil. To způsobilo otravu krve; obě nohy mi otekly, byly dvakrát silnější a chtěli mi obě nohy amputovat až po kyčle. A já jsem řekl: „Ne, odstraňte to výš, až tady.” Prostě jsem se s tím nemohl smířit. A tak nakonec doktor Reeder a doktor Perdyl z Louisville provedli operaci— rozřízli je a odstranili ty věci; a dnes mám z Boží milosti nohy bezvadné.

-----
Tedy, v té době, když jsem měl to vidění, jsem si myslel, že jsem přešel z tohoto života na místo trýzně. A o sedm měsíců později, tady v nemocnici Clark County Hospital, jsem se podrobil druhé operaci. A v té době, když jsem se probouzel, jsem měl dojem, že stojím daleko na západě. Měl jsem druhé vidění a tam stál na obloze veliký zlatý kříž a z toho kříže proudem splývala sláva Páně. A já jsem stál s rukama takto a ta sláva splývala na mou hruď, a tím mě to vidění opustilo. A když přišlo to vidění, stál tam můj otec a díval se na mě.

Vždycky jsem měl pocit... Všichni lidé, kteří mě po celá ta léta znali, věděli, že jsem vždy toužil dostat se na západ. Vy o tom víte. Stále mě něco táhlo na západ. A jednou mi bylo astronomem řečeno totéž— že bych měl jít na západ... Když hvězdy kříží své dráhy, a tak dále; a že jsem se narodil pod tímto znamením a nikdy nebudu mít úspěch na východě. Měl jsem jít na západ. A minulý rok jsem odjel na západ, abych tuto životní touhu naplnil.

-----
A v tom prvním vidění, pohleďte, co se stalo: když na mě přišlo to vidění a já jsem byl velice slabý a přišel jsem téměř o všechnu krev, připadal jsem si, že se propadám do nekonečné věčnosti— mnozí z vás už určitě slyšeli, jak jsem o tom vyprávěl— propadal jsem se do nekonečné věčnosti. Nejdřív jsem procházel jakoby mraky a pak tmou a propadal jsem se níž a níž a níž. A pak jsem se ocitl v krajině zatracených lidí. A tam jsem křičel, rozhlížel se a všechno možné, jenomže tam prostě nebyl žádný základ. Nepřestával jsem padat, protože věčnost... jakoby jsem stále padal a nešlo se nikde zastavit.

Jaký to byl rozdíl oproti tomu vidění, které jsem měl nedávno o své návštěvě ve Slávě s těmito lidmi. [Smrt. Co pak?] Jaký protiklad. Ale v tomto jsem padal, až jsem nakonec začal volat tatínka. Nicméně, byl jsem ještě dítě, a tak jsem to udělal. Volal jsem tatínka, ale tatínek tam nebyl. Volal jsem maminku: „Chyťte mě někdo!” Jenže maminka tam nebyla. A tak jsem se stále propadal. A křičel jsem k Bohu, ale Bůh tam nebyl. Nebyl tam nikdo.

Až po nějakém čase jsem uslyšel ten nejžalostnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Byl to ten nejhroznější pocit. Neexistuje žádný způsob— dokonce opravdový hořící oheň by byl ve srovnání s tím, co bylo tam, rozkoší. Nuže, tato vidění se nikdy nemýlila. A to byl jeden z těch nejhroznějších pocitů, jaké jsem kdy měl a které způsobily... Slyšel jsem nějaký rámus, znělo to poněkud strašidelně. A když se to stalo, uviděl jsem blížící se ženy a ony měly oči nalíčené na zeleno. Mohl jsem vidět jenom jejich tváře a ony měly ten zelený neřád pod svýma očima a jejich oči vypadaly jako— právě tak, jak si oči malují ženy dnes. Vrhaly takové kosé pohledy, bylo vidět jenom jejich oči a tváře a sténaly: „Ach, ach, ach, ach!” Ó, aj! Zakřičel jsem: „Bože, buď mi milostiv. Smiluj se, ó, Bože! Kde jsi? Když mi dovolíš se vrátit a žít, slibuji Ti, že budu dobrým chlapcem.” Byla to jediná věc, kterou jsem byl schopen říci. No, Bůh to ví a v soudný den mě bude za tuto větu soudit. Pohleďte, co jsem řekl: „Pane Bože, dovol, abych se vrátil a já Ti slibuji, že budu dobrým chlapcem.”

A než jsem byl zasažen z pušky, měl jsem ve zvyku lhát; provinil jsem se téměř ve všem, co bylo možné, s výjimkou jediné věci, kterou mohu říci... A tak jakože tu stojím, to mohu s naprostou jistotou povědět. Když jsem se podíval dolů a viděl jsem, že jsem prostřelen téměř naskrz, řekl jsem: „Bože, smiluj se nade mnou, Ty víš, že jsem se nikdy nedopustil cizoložství.” To bylo to jediné, co jsem mohl Bohu povědět. Nepřijal jsem ještě tehdy omilostnění a ty další věci. A tak jsem mohl povědět jenom tolik: „Nikdy jsem se nedopustil cizoložství.” A oni mě tam vzali a v tom stavu jsem křičel: „Bože, buď mi milostiv. Budu dobrým chlapcem, pokud mi dovolíš, abych se vrátil,” protože jsem věděl, že Bůh se někde nachází. A tak tyto utrápené bytosti se nacházely všude kolem— a já jsem byl novým návštěvníkem, který se tam ocitl. Ty nejšerednější, nejhroznější, nejbezbožnější pocity v tom všem... Tyto veliké obrovské oči— dlouhé řasy, takto, vrhaly jakoby kočičí pohledy, asi takto. A ten zelený neřád, který jakoby něco rozežíral a ony stále sténaly: „Ach, ach, ach.” Ó, jaký pocit! Teď, když...

A pak jsem se v jediném okamžiku opět vrátil do toho přirozeného života. Ale tyto věci mě trápily. Pomyslel jsem si: „Ó, kéž bych se už nikdy na tohle místo nemusel vrátit. Kéž by se už žádný člověk na takové místo nedostal.” O sedm měsíců později jsem měl vidění, jak stojím na západě a vidím ten zlatý kříž, který na mě sestupoval. A tak jsem věděl, že někde existují krajiny zatracených.

Nicméně nikdy jsem si příliš těchto věcí nevšímal až teprve před čtyřmi týdny. Moje žena... Nikdy jsem v takových kategoriích neuvažoval. Asi před čtyřmi týdny jsme s manželkou jeli do Tucsonu na nějaké nákupy; a když jsme seděli... Manželka se mnou sjela schodištěm a byla tam skupina takových zženštilých chlapců s moderními účesy (víte, jak to dnes ženy nosí), měli do čela sčesané ofiny a takové prodloužené kalhoty nahoru; byli to takoví beatnici nebo jak bychom je mohli nazvat. A oni tam byli a všichni se na ně dívali a měli velké hlavy jako ty ženy, které nosí ty účesy, vodovou, a oni byli tam dole.

Vyšel jsem nahoru a posadil se— byl tam eskalátor (byl to obchod Penny), a ten eskalátor vyvážel lidi nahoru. A najednou, když jsem uviděl ženy, které tam přijížděly, udělalo se mi špatně od žaludku. Mladé, staré, lhostejné, vrásčité, mladé, prostě všelijaké, v šortkách, jejich hnusná těla a sexy oblečené, ženy s těmi vodovými účesy a podobně. A ony tam přijížděly a jedna, která jela na tom pohyblivém schodišti nahoru, tam na to místo, kde jsem seděl— seděl jsem se skloněnou hlavou...

Ale obrátil jsem se a podíval se. Jedna z nich přijížděla po těch schodech (mluvila španělsky) s jinou ženou— byla to běloška, která odpovídala té Španělce. A když jsem se podíval, najednou se mi něco vybavilo: „Tohle jsem už někde viděl!” Její oči, (víte, jak se teď ženy líčí; jak si malují oči, právě od nedávna) jako kočka, takto si je malují a dávají si na oči kočičí brýle a podobně, víte, a mají takové oči. A to zelené mazadlo pod jejich očima. A to bylo právě to, co jsem viděl jako dítě. Byla to zrovna tato žena. Celý jsem z toho strnul, rozhlížel jsem se, a tito lidé mezi sebou něco mumlali, hovořili o cenách a o věcech v této budově.

Jako bych byl na okamžik proměněný. Podíval jsem se a pomyslel si: „Přece tohle jsem viděl už v pekle.” Tady to bylo, ten hnus. A pomyslel jsem si, že byly v pekle, a to způsobilo, že takhle... že mají tu zeleno-modrou barvu pod očima. A tady se nacházely ty modro-zeleně nalíčené ženy, přesně tak, jako v tom vidění asi před čtyřiceti lety. (Asi před čtyřiceti lety. To bylo tehdy. Teď mi je padesát čtyři, tehdy mi bylo čtrnáct.) A tak asi před čtyřiceti lety, a to každopádně je číslo soudu.

-----
Uvažoval jsem tedy, když jsem zpozoroval ty rakovinně vypadající oči na těch ženách. Byly tam Španělky, Francouzky, Indiánky a bělošky a všechny dohromady, s těmi svými natupírovanými hlavami, víte, divoce načechranými účesy, tak jak to mají ve zvyku česat, nabubřelé a takto vycházejí ven. Však víte, jak to dělají, víte, jak se upravují. A pak ty oči jakoby napadené snětí, ty namalované oči a rozšířené jako kočičí oči, a způsob jejich řeči. A v tom jsem se tam ocitl znovu. Stál jsem tam v Penny marketu a opět jsem se nacházel v pekle! Byl jsem tak zděšen, že jsem si pomyslel: „Pane, přece jsem nezemřel, a Ty jsi přesto dovolil, abych se dostal na toto místo.” A tam ony... takto dokola... a v tom vidění to bylo sotva slyšitelné, víte, bylo to jenom nějaké mumlání a procházení se lidí a tyto ženy přijížděly tím eskalátorem a procházely kolem, a to „ach, ach”, a ty směšně vypadající oči, prostě žalostný stav.

Přečtěte si celý účet v...
Duše, které jsou teď ve vězení.

A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud.

Židům 9:27