Velké zářící světlo.
<< předchozí
příští >>
Velké zářící světlo.
William Branham.Přečtěte si celý účet v...
Velké zářící světlo.Tak jako my... Ten čas tohoto ročního období, kdy soustřeďujeme naše myšlenky na Vánoce, je to velice špatné, že máme mnoho mýtů, jako je Santa Klaus, místo skutečného Krista, jak by to mělo být. Mnoho malých dětí v této zemi dnes neví nic víc než to, že Vánoce znamenají velké sáně plné hraček a nějaké mystické soby, které rychle slétnou na dům, jen aby se později dozvěděly, že to je mýtus; jen aby to poškodilo jejich víru, když přijde na to, co to znamená, jaký je opravdový příběh Kristova narození, který nemá nic společného se soby nebo mužem bafajícím fajfku, který má kolem límce svého pláště kožešinu.
To bylo narození našeho požehnaného Pána Ježíše. A je to nanejvýš zvláštní vidět, jak Bůh pracoval tímto způsobem, protože v žádné jiné době v celé historii světa takto nepůsobil. To muselo být přesně v tomto čase. A teď se na pár chvil podívejme přímo na toto období.
Bylo to v době, ve které Herodes, ten vrah, byl králem. To musel být... ten muž bez srdce musel být králem v této době, protože jak jsme obeznámeni z Písma, které říká, že on zabil všechny děti od dvouletých níže, když se snažil najít Krista. A tak to muselo být právě v tomto čase.
A potom to muselo být v tom čase, kdy povstala ta věc s určováním výše daně, a to přimělo jít Marii a Josefa zpět do domovského města Betléma, kde byli vedeni, a jejich čas data narození tam byl zapsán u soudu i v chrámě, aby jim byla vyměřena daň. Kristus se musel narodit v Betlémě, a když se to dělo, oni byli odtamtud mnoho kilometrů vzdáleni.
A už jsme si všimli těch nebezpečí, kterými museli procházet, aby se tam mohli dostavit. No, oni tam neměli nějakou pohodlnou vypolstrovanou sanitku, aby tam Marii zavezla. Oni to tehdy neměli tak jako dnes, abychom my mohli mít nějaký druh výmluvy. To byl králův příkaz. Muselo to být vyplněno. „Král to řekl!” Bez ohledu na její stav, nebo cokoliv, oni se museli vrátit do své domoviny. Nebyl tam žádný komfort pro tu mladou nastávající matku. A nebyl tam žádný způsob cestování, pouze pěšky nebo na hřbetě oslíka.
A bylo nám řečeno, že Josef vzal Marii, tu matku, která byla každou chvíli v očekávání, a posadil ji na hřbet oslíka. A pokud jel někdo někdy na oslíku, tak ví, jaká je to strastiplná cesta. Ten prostý člověk, který putoval úzkou cestou, která se klikatila mezi horami, šel do Betléma z níže položeného Judska velice hrbolatou a nerovnou cestou. Co kdyby ten oslík neměl pevný krok a s tou mladou těhotnou matkou by upadl?
A také v těch dnech, když bylo tak mnoho poutníků, kteří šli do svých domovských krajů, celá země byla v pohybu a hemžila se poutníky a cestujícími vracejícími se do své vlasti, a to byly v těch dnech velice dobré příležitosti pro lupiče. Když viděli ty malé karavany s malými skupinami lidí, ti jezdci... ti lupiči mohli vjet rovnou mezi ně, pozabíjet je, uloupit jejich majetek a uprchnout. Co to všechno muselo být, čemu tento mladý manželský pár musel čelit, a co se ještě mohlo přihodit.
A také, co kdyby některé z divokých šelem, byli tam totiž lvi, kteří mnohé usmrtili, divoké šelmy, které se toulaly po pustině, přes kterou oni museli projít. Co kdyby nějaká divoká šelma vyrazila směrem k té malé skupině, co by mohl Josef udělat s holí v ruce, a se ženou, která se sotva pohybovala? Tomu oni museli čelit.
Ale těší nás, když víme, že my neurčujeme náš osud. Bůh drží náš cíl našeho putování ve své ruce. A On určil, že to bude tak, a neexistuje nic, co by mohlo kdykoliv Boží program přerušit. My musíme dojít.
A můžeme vidět, že to bylo tak jako dnes, že ten malý oslík a ti dva cestující nakonec přijeli v noci; jeli přes pustiny; bylo tak horko! A potom řekněme, že prostě sedí na kopci na východ od Betléma. Betlém leží v údolí a je tam takový kopec. A cesta, která vede do Betléma, se stáčí východně od Betléma a vede přímo dolů do Betléma. Poblíž zatáčky, kde naposledy zatáčíš, předtím než začneš scházet z kopce, leží velká hromada rozeklaných kusů skal. A podle mínění historiků se tam Marie a Josef pravděpodobně zastavili, aby si trochu odpočinuli, dřív než toho večera vešli do města.
Pohleďme na Josefa, jak ji opatrně bere na ruce, zvedává svoji malou nevěstu z oslíka a pomáhá jí sesednout na zem. Objal ji a posadil na kámen a řekl: „Miláčku, tamhle, rovnou pod námi, je to malé město, kde se možná narodí naše miminko.” Dokážu si představit hvězdy, jak se trochu zatřpytily a maličko zazářily, když tam seděli a dívali se na Betlém, který byl od nich na východ. A tak, když tam seděli a obdivovali a upřeně hleděli na hvězdy, v dálce stovky kilometrů na východ od nich se rozvíjela jiná scéna.
Víte, Bůh působí ve svém vesmíru. On to dělá tak, že se dějí věci v jedné zemi, kde On působí a formuje to, aby se to setkalo s jinými. Vidíme tam daleko na východě, jak nám říkají mnozí historici, že tito muži (mudrci, jak víme, že jimi byli)...
Dnes bychom je víceméně nazvali astronomy, ne v tom smyslu jako věštci; existuje výsměch z astronomie, a říká se tomu věštění. A lidé se za těmi věcmi ženou, a přitom ve skutečnosti to je jen falešné pojetí o opravdové astronomii.
Moudří muži stále
hledají Ježíše.Hampton nám řekl (ten velký historik), že to byli... ti astronomové byli Médo-Peršané. Sledujme na chvíli jejich život. Shledáváme, že tito Médo-Peršané se seznámili s Evangeliem o našem Pánu, když byli v Babyloně. Mnoho let předtím za dob krále Nabuchodonozora měli takové lidi jako astronomy, kteří pozorovali hvězdy a nebeská tělesa. A oni dokázali předpovědět na základě znamení a pohybů hvězd jisté události, které se měly uskutečnit.
A králové dřívějších dob u takových mužů hledali radu, aby se dozvěděli o událostech a věcech, které se měly stát. Bůh to vždycky ohlašuje pomocí svých nebeských těles, než to dá vědět na zemi. Bůh to píše na nebesích. A tyto hvězdy, na které se díváme a myslíme si, že to jsou malé pětiramenné částečky na nebi- ale čím ony jsou? Jsou to světy daleko rozlehlejší, než je tento, odrážející sluneční světlo.
A ti lidé se určitě seznámili s Evangeliem v letech zajetí Izraele, v průběhu těch sedmdesáti let v zemi Chaldejců, a Daniel byl určitě představeným těch mudrců. On byl prorokem díky své velké moudrosti a věděl konec těch věcí a věděl, co se Bůh chystal udělat, a byl jmenován nadřízeným těch mudrců. Ti mudrci měli staré rukopisy svých praotců, na které se odvolávali. A Daniel přinášel Písma Páně.
A my rozumíme, že oni se během toho času hodně společně radili a viděli moudrost a moc, kterou ten jediný pravdivý Bůh projevoval a ona daleko převyšovala moudrost každého astronoma i mudrce. Bylo to dokázáno v tu noc, když král Nabuchodonozor... nebo Balsazar měl večírek, žádný z těch Chaldejců nebo astronomů nedokázal přečíst ten rukopis na stěně. Ale Daniel skrze Ducha svatého a moc živého Boha to dokázal. A jeho rukopisy jsou uchovávány jako posvátné až do dnešního dne.
Tedy, my je nazýváme, na východě... Měl jsem příležitost s nimi hovořit v Indii. A oni se dnes nazývají mohamedáni. Ale ve skutečnosti byli Médo-Peršany. Indové jsou nazýváni... Myslím, že je nazývají nečistými. A Médo-Peršané jsou ve skutečnosti mohamedáni. A jsou to ti, kteří byli původně s králem Nabuchodonozorem. A jejich velcí mudrci byli učenci, kteří studovali přírodní věci, aby mohli oznámit duchovní věci, které se měly uskutečnit.
Tedy, oni přes ta dlouhá staletí uchovávali rukopisy Danielova učení, a tak dále. A to, co dělali za večerů v dřívějších dobách, oni vystupovali do Assayeského pohoří. A tam v horách měli zámek. A v tom zámku, byl to zámek mudrců. A tam měli svoji slavnostní náboženskou slavnost. A po té slavnosti vyšli ven na střechu anebo na terasu a tam do nějaké věže - observatoře, po západu slunce. A jak to dělají mohamedáni, oni se klanějí slunci a volají: „Allah! Allah!” a mnohokrát se žehnají svěcenou vodou, a tak dále, dokonce do dnešního dne. Jejich nejsvětější věcí byl většinou oheň. Oni věřili, že ten jediný pravdivý Bůh žije v ohni.
Jak je to zvláštní, když víme, že jediný opravdový živý Bůh žije ve světle a je stravujícím ohněm. Jak oni pálili posvátné ohně! A oni ten oheň pozorovali, protože věřili, že ten jediný opravdový Bůh žije v tom ohni a že se pro ně sám odzrcadloval. A ten oheň hořel nejjasněji, když světlo slunce zapadlo.
Tedy, oni vystoupali na pozorovací věž a dívali se vzhůru. Byli dobře trénovaní. Znali každý pohyb na tom velkém nebeském tělesu hvězd. Pozorovali pilně každý pohyb. Ó, kdyby to jenom dělali křesťané. Ne pozorovat hvězdy, ale sledovat Boží Slovo, jak se odhaluje. Kdybychom si jenom dnes všimli a uviděli, jak Bůh zaslíbil pro tuto dobu tyto věci, které tak statečně zastáváme. Bůh zaslíbil dělat tyto věci, takové jako uzdravování nemocných a konání velkých zázraků.
Tentýž Daniel, který je učil o těchto událostech, řekl, že v posledních dnech, lid, který poznal svého Boha, bude konat hrdinské činy. Tato místa Písma se musí vyplnit. Kdybychom jenom hledali! A pokud si všimnete, Bůh zjevuje sám sebe pouze těm, kteří Ho hledají a touží Ho vidět. Přibližte se ke mně, a já se přiblížím k vám, říká Pán. Někdy Bůh dovolí, aby se věci děly tak, abychom byli přitaženi blíže k Němu. Protože Bůh najisto ustanovil, že některé věci se musí stát a ony se budou rozvíjet právě tak, jak tikají Jeho velké hodiny.
Přečtěte si celý účet v...
Velké zářící světlo.
Manželství a rozvod.
